S VUT za Keňany pro vyšší výkon! Část první.

Vznik:

27048482_10211199705653388_1477971678_o

Nápad k odletu do Keni vznikl velmi spontánně na závodech brněnského běžeckého poháru v Jehnicích. Potkal jsem se tam s Jirkou Homoláčem, našim aktuálně nejlepším dálkovým běžcem, a zeptal se ho, jestli jede letos opět do Itenu. Jirka odvětil, že ano a jestli nechci jet s ním. Neváhal jsem ani vteřinu a řekl mu, že bych jel moc rád. Následovala otázka co všechno si musím zařídit, abych mohl odletět a na kolik by to tak přišlo. Jelikož bylo 17. listopadu a plánovaný odlet byl někdy kolem poloviny ledna 2018, neměl jsem moc času na váhání. Očkování totiž zabere dost času. Některé vakcíny se nedají kombinovat v jednom cyklu a po některých zase následuje dlouhá pauza, kdy se další vakcíny nesmí podávat.

brno-university-of-technology-logoNapadlo mě požádat o podporu svojí brněnskou univerzitu VUT. Poslal jsem jeden email a čekal. Odpověď, že se se mnou chtějí setkat osobně, přišla velmi rychle. Na rektorátě mne přivítala velmi milá paní, která mi téměř ve dveřích přislíbila podporu. Ta by mi měla na většinu nákladů vystačit, říkám si. Pomalu, ale jistě, můj sen o africkém dobrodružství získával ostřejší obrysy. Postupně jsem se vyptával na detaily ohledně vybavení, které bych měl s sebou mít a na způsob, jakým tam budeme přes dva měsíce fungovat.

Letenku jsme nakonec kupovali těsně před Vánoci s odletem 6.1. pro Jirku a 11.1. pro mě. Neletěli jsme spolu, protože Jirka z Afriky odlétá přímo na 1/2maraton do Valencie a já poletím na otočku domů(15/16.3.), abych stihnul repre testování s MuDr. Pozdíškem (16.3.) a soustředění v Portugalsku s odletem 17. března. V ČR se nezdržím snad ani 24h. Druhým důvodem proč jsem letěl později byl ten, že jsem ještě potřeboval stihnout podepsat smlouvu na další rok s Dukla Praha a oběhnout své pražské sponzory (HSHsport, Odlocz, RedBullcz).

Cestování:

Značně nervozní (tak dalekou cestu jsem sám nikdy neabsolvoval) jsem z domu vyrazil 11.1. v 16:40. Prvním dopravním prostředkem byla jak jinak, než šalina MHD v Brně. S dvěma plnýma taškama po 20 kilech a příručákem se necestuje tramvají úplně dobře. Od hotelu Grand jsem jel autobusem Student agency rovnou na vídeňské letiště. Po cestě jsem si vzpomněl, jestli jsem náhodou neměl mít to keňské vízum vytištěné. Odpověď od Jirky, že měl, mě nepotěšila. Měl jsem dost času (cca 2:45 do odletu), tak jsem chvilku běhal po terminálu a hledal místo, kde by mi byli ochotní a schopní pomoci. Po nezdaru na letišti jsem se vší bagáží vyběhl ven a zamířil si to k místnímu hotelu, kde mi za 5euro zprostředkovali počítač s tiskárnou a pěti minutami internetu. Zvládl jsem to s rezervou dvaceti vteřin. Ufff! „Snad už mě po cestě nic nepřekvapí.“ 27018594_10211199705693389_79610692_oPrvní let do Addis Ababy, Etiopie (ve 22:10) trval kolem šesti hodin. Etiopian airlines mě mile překvapili svým servisem. Měl jsem jisté předsudky, a tak jsem se zhruba po hodině letu před plánovaným prospáním nacpal vlastním jídlem. Zanedlouho ovšem přispěchaly letušky s večeří (23:30). Ačkoliv jsem hlad neměl, nemohl jsem tam to jídlo nechat, když už jsem si za něj tolik zaplatil. A když už se mi konečně nad ránem podařilo na chvilku zavřít oči (2:00), seděla přede mnou rodina s malými dětmi, tak se začala ve tři ráno podávat snídaně. (smích) Další let do Nairobi, Keni už byl „krátký“ jenom něco málo přes dvě hodiny. Naštěstí mi to krásně navazovalo, na přestup jsem měl taky dvě hodinky. Stihnul jsem se opět posilnit a trošku pošounit místní wi-fi. Na palubě o něco menšího letadla nás Etiopian airlines přivítal druhou snídaní a následně při přistání se nás o ní snažil připravit, když jsme na ranveji v Nairobi skákali jako klokani. Né všem pasažérům bylo do smíchu (Miška by mi určitě utrhla ruku, kdyby letěla se mnou). Následoval už jen poslední vnitrostátní přelet. Ale napřed jsem si potřeboval vyměnit eura za keňské šilinky, a taky koupit místní sim kartu s internetem. Měnit peníze se prý vyplatí nejvíc ještě před výstupem z letiště, radil mi Jirka. A pro Simku jsem si musel zajít do místního nadzemního parkoviště. PS: Poprvé co mám data v mobilu. „Snad si na to moc nepřivyknu.“ Místní taxikáři se mě snažili přesvědči o tom, že na terminál 2 nemůžu živí dojít, je to prý strašně daleko aspoň dva až tři kilometry. Prej jen za pětikilo, jestli nechci. Nedal jsem se a vydal se s vozíkem na cesetu rozpálenou „pouští“. Bylo to tak maximálně pětset až sedmset metrů, víc ani rána. Cestu ovšem komplikovali chodníky, které končily obrubníkem bez nájezdu, takže jsem musel vozík několikrát zvedat. Ke konci už jsem se na to vykašlal a tlačil ho po silnici. O tom, že se v Keni jezdí nalevo jsem před příjezdem taky nic nevěděl. Plánovaný odlet vrtuláčem do Eldoretu byl stanovený na druhou hodinu odpoledne, ale při odbavení mi bylo sděleno, že se poletí až o půl třetí. U brány číslo jedna nás čekalo asi třicet, brány jsou na terminálu dvě jen dvě. Bohužel jak jsem již zjistil, tak keňské dodržování stanovených časů rovná se plus mínus, spíš plus až hodina.

 

Seznámil jsem se tak spoň s jedným mladým Němcem, který jede pomáhat svému otci vybudovat vodní nádrž do nějáké malé vesničky, tradičně žijících Keňanů, někde uprostřed pustiny. Při vstupu do letadla mě okamžitě překvapilo, jak byly první dvě sedačky otočený směrem dozadu, jako v autobuse MHD. Sedět jsem měl úplně někde jinde, ale to letušce vůbec nevadilo. Usazovala si nás podle toho, kdo se jí kam hodil. Mě šoupla právě na opačně postavené sedačky, protože jsem se tam asi lehce vlezl a navíc se mé příruční zavazadlo vešlo do malých buňek nad hlavou. Ikdyž jsem měl větší obavy z tohoto letu, než z toho předešlého, tak to bylo nakonec mnohem příjemnější. Až na tu odstředivku při vzlétnutí. Tlačilo mě to totiž ze sedačky. Z letiště v Eldoretu to bylo ještě celkem kus do města. Napřed jsem taxikáře odmítal, protože jsem měl od Jirky info, že jsou to vydřiduši. Ale nechtělo se mi tahat s těma báglama, a tak jsem jednomu řekl, aby mě hodil na bus. Bylo to asi 500m a chtěl za to 200Ksh (= cca 40Kč). Pak se mnou počkal na matatu (=místní autobus), která stála taktéž 200Ksh.

 

Koukal jsem dost překvapeně, když mi řidičův pomocník začal tašky házet na střechu a přivazovat malým, pochybným provazem. Cesta trvala asi půl hodiny. Kažnou chvilku někdo, skoro za jízdy, vyskakoval, či naskakoval. Udělal jsem několik záběrů a pokecal s místňákem, který mi začal ukazovat fotky svých dětí. Milý člověk říkal jsem si. Po výstupu na konečné stanici jsem se měl sám přesunout o pár ulic dál na nádraží, odkud odjíždí autobusy do Itenu. Hned jak jsem vylezl se kě mně slétlo snad pět černochů a všichni mi chtěli pomoct s bagáží. Nedokázal jsem je odmítnou, a tak mi dokonce i tašku na kolečkách táhnul jeden z nich. Když jsem jim řekl, kam mám namířeno, okamžitě začali protestovat, že tak daleko se pěšky nedá jít, a že si mám vzít motorku. „Cože motorku? S tolika zavazadli? Jak? OK! Zkusím to.“ Netrvalo to snad ani minutu a už se mi gumicukem začaly přivazovat tašky na sedačku. Těm jsem dal dohromady taky 100Ksh, ikdyž se mnou šli asi sto metrů. Jsem moc hodnej, nebo blbej?! Příruční trimtex tašku jsem měl hozenou jen přes rameno a mohlo se vyrazit. Poprvé co jsem jel na skutečné motorce. A takovýmto způsobem! (Babeta se nepočítá.) Místama jsme měli dost problém vlézt se mezi stojící auta, ale řidič neměl žádný problém s tím otřít o ně moje tašky. Dokud neopůjdeme k zemi, tak je mi to jedno, říkám si. CAMERAHned co jsme dojeli na zastávku, odkud jedou busy a místí soukromníci do Itenu, slétlo se ke mně znovu nekolik místních s tím, že určitě musím jet s nimi. Prý jen za 1000Ksh. Tak to už i mně nováčkovi v místní jungli přišlo moc. Začal jsem si víc věřit a nedal jsem zavazadla z ruky. Jen co nápor místní trošku ustopil zeptal jsem se svýho motorkáře kolik to tak normálně stojí. Nejprve mlčel, ale potom co jsem mu slíbil 100Ksh za jeho část cesty, pošeptal mi, že za 200Ksh. Poděkoval jsem mu a zakřičel, že nabízím 250Ksh za cestu do Itenu. Okamžitě za mnou přispěchal mladý černoch, že mě vezme. Tašky opět na střechu, tentokrát tam byla dokonce i zahrádka. A šup na sedačku mezi místní.

 

Místa na nohy tak akorát pro mě. Velikání by se nezmestili. Zastávek po cestě bylo opět požehnaně, ale co, nikam jsem nespěchal. V Itenu na mě už na benzínce čekal jirka a Míra Kadleců (hobby běžec, který se zná s Davidem (David Vaš, člen Salming týmu a úspěšný český silničář)). Posledních třista metrů cesty už jsem šel po svých po prašné hlíněné červené cestě.

Aklimatizace:

První dva dny jsem jen dospával cestování a chodil po Itenu. Třetí den jsem se vyrazil proběhnout. Jirka mi doporučil jeden okruh (12km). Trošku jsem se po cestě ztratil, a tak to dalo 13,5km. Zachránily mě moje hodinky Suunto Spartan Ultra, které ukazují v bodech trasu, kterou už jste uběhli, a tak se dá krásně orientovat v tom, kudy se zhruba dát dál, abych doběhl do místa startu. V místních podmínkách 23°C ve stínu (pocitove 35°C na sluníčku) 2360m.n.m. se mi běželo celkem dobře, ale nedýchalo se mi dobře. Ze začátku jsem měl pocit, jako by mi někdo stál na hrudníku, ale to přešlo asi tak po dvoustech metrech. Pak už jsem pozoroval jen zvýšenou tepovku (cca o 10-15tepů/minutu, to částečně krom výšky ovlivnila i ta teplota). A tak to pokračovalo každým dnem dál. Jen se mi tepovka zklidňuje a rychlost zvyšuje. Ovšem ještě pořád nejsem v plném nasazení. Trénink pravidelně konzultuji se svým novým trenérem MuDr. Zbyňkem Pozdíškem, který mi každý den radí, co a jak mám odběhat, či neodběhat. Místnáci běhají hodně brzo ráno (6) a pak až navečer (17-18), na což se teď aktuálně snažím adaptovat. PS: S tím odpolednem problém nemám. (smích)

 

Iten-market

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s