S VUT za Keňany část druhá: Má poprvé.

  • Poprvé v Africe

brno-university-of-technology-logoUž jen tato skutečnost mě zlákala k tomu vyrazit na soustředění do Afriky. Přece jenom bych chtěl za život navštívit aspoň jednou všechny kontinenty. O cestování do Itenu jsem psal v minulém článku. Cesta zabrala jeden celý den. V letadlech jsem ztrávil přes deset hodin čistého času (Vídeň → Addis Ababa (Etiopie) → Nairobi (Keňa) → Eldoret) A pak už jen několi cest „autobusem – matatu“.

Afrika je krásná. Většinu roku je tam dost sucho a prašno, ale pak přijde někdy ke konci března asi dvouměsíční období dešťů. První měsíc a půl nám pořád svítilo sluníčko a bylo kolem 24°C. Pocitová teplota byla ale jako uprostřed českého léta, přeci jen ta výška dělá svoje. Iten totiž leží v nadmořské výšce 2300-2400m.n.m.

  • Poprvé na vysokohorském soustředění

Ještě nikdy v životě jsem nenašel v přípravě čas na vyzkoušení vysokohorské přípravy v Tatrách, natož někde v Alpách. Musíte na to mít dost času (minimálně tři týdny, jinak to nemá cenu, efekt nadmořské výšky se totiž na organismu projeví až po této době) a taky peněz. S časem jsem na tom teď dobře od doby co v podstatě nestuduji a jsem „poloprofík“. Finanční samostatnost sice není stoprocentní, ale něco málo jsem si našetřil. Navíc mi dost pomohl švédský klub a částečně i VUT v Brně, které mi poskytlo finanční podporu v podobě sportovního projektu.

První týden v této výšce jsem na sobě pociťoval jisté aklimatizační potíže. Po prvních dvou dnech jsem nadšeně vyrazil běhat a dal si rovnou dvanáct kiláků po 4:30. První kilák jsem měl pocit, jako by mi někdo stál na hrudníku, ale tento pocit celkem rychle odezněl, takže jsem si říkal, že už budu asi aspoň částečně aklimatizovanej. Jenže stejné pocity jsem měl ještě další 3-4 dny. Pak už to bylo v pohodě.

  • Poprvé s atletama

Tento výrok by se dal dát taky do uvozovek, protože společných tréninků s atletama (2x Jirkou a Davidem) jsem absolvoval jen pramálo. Můj nový trénér MUDr. Zbyněk Pozdíšek mi totiž píše vlastní tréninkové plány. Když jsem toto soustředění plánoval, myslel jsem si, že budu trénovat s atletama v podstatě všechno. Nakonec jsem s nimi byl třikrát na dráze a jednou na tempáči. Oni si totiž pro tréninky vybírali co nejrovnější trasy a já jakožto orienťák jsem se po úplné rovině moc nepídil. Navíc mě Zbyněk dost brzdil, abychom hned na začátku neudělali chybu a nepřepálili začátek soustředění. Nakonec jsem ale běhal indi-vindy celou dobu.

Taky jsem si myslel, že budu běhat mnohem víc s místňákama. Tréninků ve skupině černochů jsem taky absolvoval všeho všudy tak šest. Oni jsou totiž fakt prasata.

Né nadarmo se Itenu říká: Home of the champions. Na obědě můžete klidně potkat olympíského vítěze a není to žádná rarita. Setkal jsem se i s Kipchogem, který v rámci projektu od Nike zaběhl neoficiální světový rekord na marathonu 2:00:?? (a dvacet vteřin tuším) Což dámy a pánové je 42,19km v tempu 2:50/km. Fůůůjjj!

Nikdy jsem si nemyslel, že budu trénovat s holkama, ale tam jsou některé o dost silnější, než jsem byl já. Takže jsem si postupně zvykal na to, že mě předbíhají a já s tím nemůžu nic dělat.

  • Poprvé nad 3000m.n.m. vlastně skoro v 5k.

S kamarádem Čurdou jsme na začátku února vyrazili lovit výškové metry na mount Kenyu. Druhou nejvyšší horu Afriky po tanzánském Kilimanjaru. 5199m.n.m. Tento výlet nám zabral dva a půl dne, kdy jsme obětovali trénink a užili si trošku té vysokohorské turistiky. O tom budu psát více v dalším článku, a taky bude video! Ale ve zkratce: Jeden den cestování pod kopec. Potom jsme měli jen 24 hodin na výstup a sestup, protože každých 24h v národním parku vás výjde na 52 dolarů. Což sice není zas tak moc, ale když se to dá stihnout za jeden den, tak je 52 ušetřených dolarů dobrých. Výstup od brány (2400m.n.m.) do základního tábora ve 4200m.n.m. nám zabral jen 6,5h. Bylo to nějákých 22 kilometrů a slušná dávka převýšení. Vyšli jsme ve dvě hodiny odpoledne a poslední hodinu a půl jsme šli po tmě. V táboře nás čekalo nemilé překvapení, protože ten den do něj došlo i 114 švédských středoškoláků, takže nás bylo s místníma víc než 120 na 20 paland. Jelikož jsme měli jen spacáky, tak to byl celkem problém. Ale naštěsí nás lokální guidi nechali přespat v jedné ze svých kabin, a to za stejné peníze jako v tom táboře. Druhý den jsme vyrazili zdolat vrchol ještě za tmy (3:30) Bohužel naše čelovky byly slabší než světlo mobilních telefonů. Nakonec se nám podařilo zdolat jeden z bočních vrcholů (4985m.n.m), protože na zdolání Mt. Kenyi potřebujete být hodně dobří horolezci a mít na to vybavení. To bylo osm hodin ráno. Zaručeně horší byla cesta zpět k bráně, kdy jsme museli sejít celých 2600 výškových metrů na 26 kilometrech. Načasované jsme to měli ale parádně, protože jsme se k bráně doplazili s rezervou jedenácti minut. Za tuto druhou část výletu jsme museli za deset hodin vyšlapat 1400 m přev a sejít 3000 výškových metrů zase dolů, a to na 33 km.

  • Poprvé nedobrovolný vegetarián

Jelikož je v Africe celkem chudoba, tak se tam maso shání celkem složitě, a když už ho seženete, tak si ho nemůžete připravit moc dobře. Troubu na pečení tam neznají a na pánvičce to moc dobrý není. Taky je dost tuhý! Steak je něco co se vidí jen v nejlepších drahých restauracích. Jednou jsem neodolal a dal si ho. Ale jinak jsem přežíval na „kedery“ což jsou rozvařené fazole s rozvařenou kukuřicí. Cena 20 Khs = cca 4 Kč, rajčatové polívce, vařených bramborech s mrkví a na těstovinách, jak jinak, než s rajčatovou omáčkou.. Těstoviny mi ale lezly krkem po relativně krátké době.

  • Poprvé pravidelné žaludeční obtíže (sračka jako když se utrhne hydrant)

Hned po prvním týdnu jsem ve čtvrtek snědl něco co mi dost brutálně nesedlo a celý večer jsem v pravidelných půl hodinových intervalech chodil čurat zadkem. Nevyhnulo se mi ani zvracení. Občas to přišlo i naráz. Smektu jsem do sebe cpal jako diví. Druhý den mi bylo ale dobře, takže jsem hned třetí den odběhal dva těžké tréninky. Ovšem následující čtvrtek to přišlo znovu v mnohem drsnější podobě. Myslím si, že to bylo ze zkaženého vejce, které jsem dostal v omeletě v místní „restauraci“. Celých pět dní mi bylo zle. Evropské leky jsem do sebe narval všechny, ale nic nezabíralo. Až flagil (místní antibiotikum přímo na průjem) zabral. V takovém období máte co dělat, abyste zvládli dojít na záchod. Síly totiž moc není, když tři dny nesníte nic a potom dva banány a čtyři toustové krajíčky denně. V tu chvíli šla moje váha prudce dolů. Můžu se jen domnívat, ale myslím si že ze svých 68 kilogramů jsem spadl pod šedesát.

Po této zkušenosti jsem měl z každého následujícího čtvrtku podvědomě obavy. Dva týdny to potom bylo dobrý, jenže pak to přišlo znovu. Naštěstí jen ta jednodenní verze. Tentokrát z těch námi připravovaných těstovin s červenou omáčkou. Od té doby jsem rajčata nevzal do pusy. Pak už to bylo relativně v pořádku..

  • Poprvé dva měsíce bez mapového tréninku delší dobu, než dva týdny.

Snad od svých orienťáckých prvopočátků jsem nikdy neměl takhle dlouhou pauzu od mapového tréninku. Musím říct, že kromě těšení se na domací jídlo, byla tahle potřeba druhá nejsilnější.

  • Poprvé vlastníkem mobilního internetu

Můžete si myslet, že jsem sto let za opicema, ale ještě nikdy jsem internet v mobilu nepotřeboval. Každodení domácí wifi mi vždy postačila. Tam bych se bez toho ale neobešel. Kontakt s vnějším světem mi pomohl nezláznit se s přebytkém volného času.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s